text pro zahraniční tisk k výstavě Irena Jůzová
Kolekce Série
10. 6. 2007 – 21. 11. 2007, česko-slovenský pavilon, Giardini di
Biennale, Benátky, Itálie, únor 2007
Jedním z nejvýraznějších fenoménů postmoderní doby je skutečnost, že svět umění přijal principy trhu – nejen v obchodě s uměleckými díly, ale ve všech svých oblastech. Již vznik uměleckého díla je těmto zákonům podřízen, a to postavením umělce, zájmem o čerstvé zboží, manažerskou rolí teoretiků atd. Klima umělecké sféry je nerozlišitelné od klimatu trhu s libovolným spotřebním zbožím.
Umělecké dílo je sice spotřebním zbožím, ale jen v určitém, a to velmi parciálním aspektu. Může být objednáváno, prodáváno, může být fi nanční jistinou, ale na druhé straně tím v podstatě není, poněvadž hodnota není u uměleckých děl stanovitelná. Uvedu příklad: cena zlata se počítá podle ryzosti, kvalita masa a zeleniny je určována stářím, druhem, tedy měřitelnými kvalitativními parametry. Obraz, například Van Goghovy Slunečnice, je jen kusem nepříliš kvalitního plátna pokrytého barvami, které navíc čas změnil, a tak obraz je dnes jiný, než jaký vyšel z umělcovy dílny. Cena barvami pomazaného kusu plátna je cenou za naši víru, kterou v tento objekt vkládáme, za určitou naději, kterou nám tato relikvie poskytuje, i když naše naděje nevyvěrá z reálu díla, ale z oparu bez parametrů. Tímto úvodem se dostávám k prezentaci projektu Ireny Jůzové, který vybrala komise ustavená NG v Praze pro výstavu v Československém pavilonu v Benátkách při příležitosti tamního Bienále. Národní galerie v Praze je spolu se Slovenskou národní galerií pověřena starat se o naši účast na něm.
Nadstandardní luxus
Výsledným objektem, který autorka v Benátkách předkládá, je prodejna, klasický obchodní prostor, zaplněný prodejním nábytkem a krabicemi se zbožím. V takovém obchodě by mohlo být prodáváno v podstatě cokoliv, nejspíš však nějaké luxusní zboží. Teď mě však napadá, že to, co umělkyně nabízí, je velmi luxusní zboží. Chce touto tržní formou nabídnout něco ze svého soukromého a velmi individuálního Já. Proto vytváří od pravé kůže téměř nerozeznatelné odlitky slupek svého těla a ty nabízí k prodeji či je alespoň prezentuje jako prodejní artikl. Stavět své soukromí na odiv je v moderním i postmoderním umění již dlouho obvyklé. Nemohu neuvést známý bonmot o romantickém básníku Karlu Hynku Máchovi, který si psal velmi otevřené soukromé deníky. Po jejich publikování, samozřejmě až v druhé polovině 20. století, jeden z teoretiků prohlásil, že dnes by Mácha prezentoval na veřejnosti své tajné texty a lyrické básně, které tajil v deníku. Je také nutné si všimnout, že umělkyně sice nabízí sebe samu, ale jen povrch fyzické stránky. Zbytek své osobnosti důsledně tají. Postmoderní umění přineslo zájem o povrch jako o fi nální produkt. Povrch začal hrát roli něčeho komplexního. Nemyslím však, že Irena Jůzová brala tento aspekt v úvahu, jen jako by opakovala každoroční rituál svlékání hada či lidský rituál svlékání panny, a místo aby kladla důraz na hada v nové kůži a pannu v nové roli, předkládá nám odhozené slupky. Ovšem právě tyto slupky, aby byly žádoucí, vhodně adjustuje a nabízí je k prodeji v kvalitním butiku, který by mohl stát na Sunset Boulevard nebo Champs Elysées. Je to svým způsobem paralela se situací v umění, kde existuje všemocný střední proud, který se chce zmocnit všeho, co má naději stát se objektem nějakého trhu, a nezáleží na tom, zda jde o trh fi nanční nebo trh nápadů, kuriozit a překvapení. Irena Jůzová tímto svým dílem jasně demonstruje, že v přepychové ambaláži kupujeme většinou (a vlastně asi vždy) jen povrch, a v jejím případě ještě v industrializované kopii. Je to zvláštní druh podvodu. Jako by obnažujícímu se exhibicionistovi visel z kalhot umělý úd. Byl by takový exhibicionista stíhán? Současná realita je mnohovrstevnatá, alespoň tak si ji postmoderní člověk uvědomuje. Velmi často je jediná vrstva vnímána jako reprezentant celku či celek sám. Tomuto zjednodušenému pohledu se chce Jůzová vyhnout. Od začátku víme, že nabízený produkt je autentický pouze sekundárně. Napadá mě, že právě sekundární autenticita je typická pro současný svět, jen ne umím tuto sekundární autenticitu defi – novat. A možná, že právě ve světě bez defi – nic se nalézá umění, a tedy i dílo Ireny Jůzové prezentované na Benátském bienále.
Strategie českého tisku
Loňská prezentace byla zvlášť úspěšná. Řada evropských periodik ocenila instalaci Ireny Jůzové jako jednu z nejúspěšnějších. Jen český tisk předstíral, že mezinárodní ohlas neexistuje, a chrlil na autorku a především na Národní galerii v Praze vodopády dehonestací a pomluv. V českých médiích totiž neexistují profesionální recenzenti. Pisálci připuštění do médií používají tuto prezentaci především k vyřizování osobních účtů, k trapnému léčení mindráků a k demonstraci závistí. To je projev nekulturnosti, která Českem vládne, i když stále slyším hlasy o tom, jak je český národ kulturní. Současná česká společnost je, bohužel, hodně nekulturní, poněvadž jí chybí to zásadní – respekt k odlišnému postoji a úcta i k tomu, co vzniká doma. Zatím většinou oceňujeme jen to, co přichází zvenčí a tváří se hodně světově. Ale kopírování světovosti je vždy jen kopírováním, a jsme tak při nejlepším druzí.
Autor je generální ředitel Národní galerie v Praze.