Navrhované dílo – monumentální pomník výtvarné umělkyně CLAUDIE RESNER spolu s architektonickým zasazením do prostředí architekta Tomáše Legnera považuji za vynikající přístup ke zpracování připomínky osobnosti, jež je neobyčejně významná, ale není spojena s žádnou konkrétní fyzickou podobou. Snad kromě hypotézy interpretující jeho jméno tělesnou vadou (kulhavý = latinsky claudianus). Neexistující fyzická podoba a hypotetická kulhavost nezakládají materiál pro popisnou figurální sochu.
Vstup do dějin české kartografie, sestavení a vydání první tištěné mapy Čech v roce 1518 si nepochybně připomínku ve veřejném prostoru města Mladá Boleslav zaslouží. Je prozíravé, že navrhovatel netrvá na popisné figurativní soše nebo dokonce jezdecké monumentální soše. Ani jedna z často volených variant se k tématu nehodí vzhledem ke dvěma skutečnostem. První z nich je neexistence dochované podoby, druhá pak profese připomínané osobnosti, jíž je lékařství a kartografie. Obojí s jízdou na koni souvisí jen velmi okrajově, nelze učence rozumně představit v triumfální pozici válečníka. Byť pravděpodobně vzhledem k mapování Čech mohl na koni či v bryčce cestovat. Důležitější je ovšem jeho lékařská a badatelská praxe.
Malování a sestavování map Mikuláši Klaudiánovi patrně vnutilo spíše práci u stolu – hledal a ověřoval v existujících mapách a v literatuře. A to je právě ten typ odbornosti, který se jen obtížně popisně ilustruje vzhledem k veřejnému prostoru.
Nefigurální připomínka je ideální pro významnou osobnost, jež není spojena s konkrétní podobou, na rozdíl například od Karla IV. nebo Jana Amose Komenského. Lze zmínit, jak kontroverzně až směšně je chápána jezdecká socha markraběte Jošta Moravského v Brně. Jeho pocta je díky nevhodnému zadání spíše turistickou anekdotou, než seriózní výpovědí o dějinách města a regionu.
Mikuláš Klaudián se do dějin zapsal jako tvůrce map, jejichž vizuální podoba je dosti odlišná od google map a satelitních snímků, které používáme dnes. Mapa ze 16. století spolu s fakty využívá symbolickou, heraldickou a metaforickou výpověď. Sama mapa zabírá jen jednu třetinu celkového formátu. Dvě třetiny obsadily zemské a městské erby a grafický motiv rozhádaných cestujících ve voze zapřaženém na dvě strany a také výjev jezdců v lese.
Grafické motivy svým charakterem nápadně připomínají styl podunajské školy, činné na horním povodí řeky Dunaj v Rakousku a Bavorsku v první třetině 16. století, kde se střetávaly vlivy italské a vlámské renesance. Tento paralelní dobový trend charakterizoval také zájem o romantické přírodní scenérie a krajinomalbu. Finální část výroby mapy proběhla v norimberské dílně Jeronýma Höltzla. V bavorském Norimberku také prošel Klaudiánův rukopis mapy cenzurou před tiskem. Posuzovala ho norimberská rada, zda obsah mapy není v rozporu s katolickou vírou. Vztah Mikuláše Klaudiána s bavorským a speciálně norimberským prostředím je možné jednoznačně potvrdit, včetně inspirace stylem školy, jíž dominovala významná jména Lucase Cranacha staršího nebo Albrechta Altdorfera.
Mapa existuje v jediném známém originálním výtisku, který se zachoval v litoměřické biskupské knihovně a nyní je uložen ve Státním oblastním archivu v Litoměřicích. Podle umělce a typografa Františka Muziky je na mapě poprvé v českém textu použita antikva.
Pozdější mapy jsou často soupisem půdy, či jsou určeny pro vojenské nebo industriální účely. Takto Klaudiánova mapa zamýšlena nebyla – je poutnická. Je koncipována jako pomůcka pro poutníky cestující do Říma, díky tomu je z praktických důvodů orientovaná v souladu s tehdejšími zvyklostmi na jih. Mapa Mikuláše Klaudiána zároveň vyjadřuje jeho občanské, v harmonii s renesancí humanistické stanovisko. Autor v užití grafické vizualizace – označení měst podle vyznávané víry na utrakvistická a kališnická a symbolický vůz tažený na dvě strany – kritizuje nesvornost na mapovaném území.
Metaforicky je proto zamýšlen rovněž navržený tvar monumentu. Vychází z redukovaného tvaru, který odpovídá odrazu zvuku ve tvaru znělých konkávních tvarů, jakými jsou i zvukové sochy na britských ostrovech nebo tibetské mísy. Kombinace bronzových disků a betonu si zachovává tajemství a zároveň vyzařuje poselství, jež může být vepsáno symbolicky do kruhových tvarů disků.
Volba umístění textu centricky vzhledem ke středu kruhu úmyslně trochu komplikuje přirozené čtení, jež je složitější než vodorovně vedené texty. Ale právě tato lehká náročnost je chápána jako metafora k obtížnosti, s jakou se snažíme porozumět dobám minulým, jejich názoru na svět a charakteristiku země ve starých mapách. Navíc tento způsob kruhového čtení textu odpovídá starým sochařským vzorům, jakými jsou krétské disky nebo mayské kalendáře.
Kartograf, mladoboleslavský lékař a učenec Mikuláš Klaudián podporoval činnost jednoty bratrské, řídil v Mladé Boleslavi českobratrskou tiskárnu. Patřil k vzdělaným renesančním osobnostem svobodného myšlení a humanistického názoru. Smyslem jeho mapy je nejen popsat cestu do Říma, ale moralisticky nabádat občanstvo k toleranci. Což se hodí do každé doby, do té naší snad ještě víc.
Navrhované dílo neprosazuje jakoukoli politickou ideu, tak jako ji neprosazovala ani Klaudiánova mapa, je uměleckou připomínkou významné osobnosti Mladé Boleslavi a také připomínkou poselství, které se k nám skrze věky klene. To nespočívá ani tak v guinessovském rekordu – i když je jasné, že mladoboleslavská mapa byla první z map, jí začíná jakákoli historie kartografie v Čechách – jako v myšlence tolerance v rozdílnosti, v nacházení společných cest.
Jde o dílo angažované, ve smyslu vědomého aktivního působení na diváky. Připomíná hrdinu ducha a vzdělanosti, který byl dostatečně realistický, aby viděl projevy nesouladu mezi obyvateli českých zemí, vycházejícího také z jejich víry, ale zároveň idealistický, aby se domníval, že je možné pochopit nabídku k promyšlení a proměně postoje na základě metafory. Zadavatel i tvůrce pomníku mají velkou zodpovědnost, jaký veřejný prostor bude dílo dotvářet. Připomínka Mikuláše Klaudiána a jeho k toleranci vyzývající mapy, by se mohla stát důležitým bodem pro identitu obyvatel města.
Za připomínku stojí též fakt, že autoři, jak sochařka, tak architekt, byli vybráni i z hlediska jejich působení v regionu. Jsou tedy osobnostmi schopnými stejného prožitku, jaký nabízejí občanům města a regionu vzhledem k pochopení a přijetí tématu. Je jejich nejdůležitějším zájmem postavit sochu kvalitní, nikoli pouze získat zakázku, protože v tomto kraji budou i nadále žít a působit. Mezi významné úspěchy autorky sochařského návrhu patří například reprezentace České a Slovenské republiky na 52. benátském Bienále v roce 2007 projektem Kolekce Série. Bienále je velmi reprezentativní událostí, vítěze vybírá jednou za dva roky odborná porota za pozornosti odborných institucí a médií. Projekt Claudie Resner / tehdy ještě pod jménem Irena Jůzová / v Benátkách také získal významný mezinárodní ohlas i ze strany zahraničních médií.
Umělecké dílo ve veřejném prostoru nemá být dekorací, ale musí do místa přinést, nebo v něm odkrýt doposud přehlížený význam. Důležité je, aby byl zásah do městské krajiny dobře myšlenou otázkou, okolo které kolemjdoucí nemohou projít bez povšimnutí. Vize, kterou představuje Společnost Mikuláše Klaudiána, a již zhmotnili sochařka Claudie Resner a architekt Tomáš Legner, je kvalitně připraveným a promyšleným projektem, který je možné doporučit k projednání na úrovni města a k následné realizaci.
Martina Vítková / historik a teoretik umění, kurátor a pedagog aktuálně pracuje pro Museum Kampa – nadaci Jana a Medy Mládkových v Praze