Lucie Šiklová - S kůží na trh

text pro odborný tisk k výstavě Irena Jůzová Kolekce Série
10. 6. 2007 – 21. 11. 2007, Česko-slovenský pavilon, Giardini di Biennale, Benátky, Itálie, listopad 2006

30. října 2006 se sešla výběrová komise nad projekty, které dorazily do Národní galerie v rámci soutěže vypsané k příležitosti 52. benátského bienále. Z dvaceti posuzovaných projektů vyšel jako vítězný projekt Kolekce – Série výtvarné umělkyně žijící v Praze a tvořící v Benátkách nad Jizerou Ireny Jůzové.

Irena Jůzová vystoupila samostatně poprvé ve Špálově galerii v Praze v roce 1995 s výstavním projektem Podivné hry. S prostorem Špálovy galerie, který vznikal přibližně ve stejné době jako pavilon v Benátkách, který před ní stojí jako výzva dnes, se tehdy debutující umělkyně vypořádala působivě. Kdo prošel vstupním koridorem neviditelného napětí mezi paprsčitými vějíři, poskládanými z ostrých nerezových mečů, na ten zážitek nezapomene. Nezapomenutelný je i zážitek návštěvníka Bienále mladých v roce 1996 v Domě U Zvonu, kde Irena v gotických prostorách nechala působit na přicházejícího světlo a zvuk, které ho vtáhly do dění. Tady a teď se (mi) něco děje. Tehdy to nebyl běžný návštěvnický pocit, a možná i pro to rozechvění v podstatě zprvu jen tělesných smyslů si člověk odnášel právě ten pocit.

Jůzová přemosťuje svými výtvarnými počiny dva prostory, dva pocity, ten čistě osobní a intimní a ten obecný, společný. Nemísí je, vždy je jasné, kde se zrovna pohybuje, ale ač nechává pocity oddělené, je patrné, že patří k sobě. To je moment, který ji doprovází v tvorbě dodnes. K tělesným počitkům se časem navíc připojuje téma.

Dokonalost, dotaženost, dokončenost jsou momenty, které se u Jůzové stále víc stupňují, vymezení hranic je prostředkem i tématem zároveň, a neotvírá –li se pozorovateli dílo samo, je rozhodně odrazovým můstkem pro skok do jiných, třeba i vlastních, prostorů. Její nezapomenutelnost neútočí, neobtěžuje ulpívavostí a přeci konfrontuje. Zapomenete možná autorčino jméno, ale ne zážitek. A o to by mělo jít.

V takových souvislostech lze uvažovat o projektu Kolekce – Série, kterým Irena Jůzová bude zastupovat naši expozici na benátském bienále v příštím roce 2007.

Instalace má navodit pocit návštěvníka luxusního obchodu, vybaveného dokonalou jednoduchostí. Přepych je natolik okázalý, že okázalost projevu spočívá právě v té jednoduchosti, strohosti forem, linií, prostředků. Jako si v obchodech nejvybranějších značek mohou dovolit do výkladní skříně umístit toliko jedinou lahvičku svého parfému, v centrální válcové vitríně se zde ocitá dokonalý odlitek alabastrově mléčně průsvitné kůže autorčina těla. Akcent je na povrch, obsah zdánlivě není přítomný. Kde však je povrch, zákonitě se musí uvažovat i to, co je za ním, vnitřek. Svlékání z kůže je hadí akt obnovy, odtud se odvíjí jeho silný symbolický obsah. V dějinách umění jej jako téma proto nacházíme opakovaně. Jako apoštola Bartoloměje, respektive jako staženou apoštolovu kůži ve vlastní ruce sebe představuje Michelangelo v Sixtinské kapli, a od něj se v čase táhne souvislá řada umělců, kteří ikonografický motiv stažené kůže, potažmo vlastní, použili a použijí. Otázka původnosti je spojená s bruslením na tenkém ledě, a pokud tak činíme vědomě, stává se takové bruslení, spojené s napětím – propadnu se nebo ne? – adrenalinovým sportem. Toto napětí a šířka a množství asociací, které s sebou téma přináší, spojené se spolehlivostí autorky a s její schopností dovádět věci do konce a nestavět na vodě, jsou pro náš pavilon v Benátkách, městě na vodě, příslibem úspěchu.

Lucie Šiklová