Tomáš Poszpisyl - Kresby Ireny Jůzové

SEM NĚCO

Inspirační moment tří nejstarších kreseb, které stojí na počátku vystavených prací Ireny Jůzové, je skryt v banální příhodě, kterou zažil snad každý. Při cestě autem měla Jůzová defekt na pneumatice. Jak už to v podobných situacích bývá, stalo se to uprostřed noci. Místo toho, abyste dávno byli tam, kam jste spěchali, jste se náhle ocitli někde u silnice nebo na parkovišti. Proč právě v tomto okamžiku vytáhla Irena Jůzová fotoaparát se třemi objektivy, se kterým lze fotit „3D“ fotografie?

Pár neonových světel v mlze někde u benzínové pumpy. Výbojky prosvěcující příměstskou tmu nad plechovými sklady. Zářící aura okolo billboardu otočeného opačným směrem. Neurčité světelné body a pole nás vybízejí k myšlenkám, co vlastně vytváří prostor kolem nás. Nedobrovolné přerušení cesty je pro takové zkoumání obzvlášť vhodné. Seděli jsme nehybně v autě, a přesto jsme se řítili mezi mírně abstraktními body A a B. To, co naši cestu prostorem definovalo více než vzdálenost, byl čas, který musíme za volantem strávit. Pak náhle prasklá guma. Nejedeme dál. Stojíme.

V chladné noci uprostřed industriální krajiny vnímáme prostor i čas daleko rozjitřeněji než obvykle. Souhvězdí světel jsou nekonečně vzdálená, celé okolí je relativizováno a znejistěno, chceme si ujasnit, kde to vlastně jsme. Nacházíme se doslova v území nikoho a ocitli jsme se tam jen díky technické poruše. Spolu s vozidlem se zastavil i náš čas. Po přirozeném rozladění z defektu se může dostavit okouzlení nad vzácnou příležitostí vystoupit ze souřadnic našeho běžného bytí.

K tomu, abyste se zamýšleli nad prostorem a časem, nebo jste dokonce cítili potřebu účtovat s vlastním životem, vám ale nemusí prasknout pneumatika. Z trasy rychle ujíždějícího života vás může vykolejit mnoho jiných důvodů. Důležité je poznání, že existují okamžiky, kdy můžeme spatřit to, co se skrývá pod povrchem, v hmotě okolního světa.

Lépe než 3D fotografie o těchto zkušenostech dokáže vypovědět kresba, čárové schéma našeho osobního matrixu, jehož kontury můžeme ve vzácných chvílích nahlédnout. Souřadnice vnitřních souvislostí ale nejde ničím zaznamenat nebo změřit, jdou snad jen popsat nebo nakreslit. Irena Jůzová je začala zachycovat pomocí fotografií různých míst, které jsou definovány především svou architektonickou podobou. K vystříhaným fotografiím dokreslovala jakési siločáry, které se sice vyjevují v tvarech viditelných předmětů, ve skutečnosti jsou však jakousi skrytou šifrou, tušeným vnitřním principem daného místa. Místa jsou určována nejen svým prostorem, ale i časem.

Ambicí Ireny Jůzové je zachytit historii starých míst. Vypadají stále stejně, a přesto se proměňují. Na některých, snad ve formě mikroskopických částeček světla nebo pachů, ulpívá něco z jejich minulosti. V prázdných místnostech i u venkovních zdí existují vrstvičky usazeného času, které od sebe pozorné oko dokáže oddělit a proniknout do nich. Díky nim si vybavujeme minulost, snad v nich můžeme spatřit i nenápadné přísliby budoucnosti.

Tyto práce, které Irena Jůzová vystavuje v brněnské Galerii Kabinet, autorka tvrdohlavě nazývá kresbami. Z čistě technického hlediska skutečně jde o kresby, i když kombinované s koláží, s fotografiemi, ale i s výjevy upravovanými pomocí grafických programů. Jejich černý podklad a podlouhlé, mírně neustálené pozadí ale spíše sugeruje film. I vzhledem k jejich námětům by snad bylo trefnější nazývat je projekcemi. Vidíme na nich předměty, situace a děje, které se vznášejí někde nad papírem, v místě, které je pro nás stejně nedosažitelné jako vzdálená světla města pro osamělého chodce uprostřed neznámé noční krajiny.

Tomáš Pospiszyl