TVORBA

Odborný text k tvorbě, září 2018

Tomáš Vlček, ( historik umění se zaměřením na moderní umění, emeritní ředitel Sbírky moderního a současného umění Národní galerie v Praze 2001–2011.)

Výstava Jemné mosty nad neviditelnými propastmi otevírá v současném kulturním životě pohledy do míst nezatížených, jednou zkušeností, jedním dílem, jedním názorem. Výstava je první souhrnnou presentací zlomového okamžiku v tvorbě autorky, která cítí nezbytnou potřebu uvolnit se od všeho jednostranného, či jednopolárního ve prospěch všeho toho, co cítí, že potřebuje být v souvislostech mnohosti vztahů a protikladů. Tato touha dlouho provází její dílo, které je na jedné straně vázáno k viditelnému tvaru, jako k zveřejnění esence toho, co předpokládá tvarovost, aby na druhé straně tento tvar vnímala v polaritě, či vazbě s něčím proměnlivým, efektním a také pomíjivým a neuchopitelným jako jsou záblesky světel v nových hmotách, roztocích a tkaninách, stejně neuchopitelných jednou zkušeností a jednou představou, jako jsou neuchopitelné vjemy a doteky jejího vlastního těla a jako jsou neuchopitelné s ním spojené pocity.

Situování tématu tvorby do prázdna mezi protikladnými polohami námětů, forem a objektů výtvarné tvorby sahá hluboko do minulosti a povahy dnešní již značky CLAUDIE RESNER. Zdá se, že katalyzátorem snah o tvůrčí uchopení protikladů tvůrčí skutečnosti byla pro Irenu Jůzovou reprezentace českého výtvarného umění na 52. mezinárodním bienále současného umění v italských Benátkách v roce 2007.

Téma polarit esence a zdání, umění a trhu, duše a peněz, intimity a efektů názornosti byly uvedeny v interakcích, které oslovilo tehdejší mezinárodní kritiku, nemělo však tehdy skoro žádný vliv na ohlas, či zájem české kritiky o vystoupení Ireny Jůzové na benátském bienále. Přesto, že ve skleněných vitrinách byly v její benátské instalaci folie umělé hmoty sejmuté s povrchu Irenina vlastního těla, jako důkaz její nevyvratitelné přítomnosti v tématu, Irena sama se musela začít ptát: kdo jsem? Jsem skutečně Irena Jůzová a je toto jedno mé vlastní jméno dostatečné a přiměřené situaci a tématu mé umělecké identity? Když Irena Jůzová proměnila dnes své jméno za CLAUDIE RESNER, navázala bezděčně na verš francouzského básníka Arthura Rimbauda: “Já je někdo jiný”.

Tomuto verši, který se stal charakteristickým rčením odpovídajícím obecně sdílenému pocitu člověka moderní doby, CLAUDIE RESNER dává nové významy spojené s mnohavrstev­natostí jejího tvůrčího myšlení a vyjádření.

To, co dnes charakterizuje tvorbu této umělkyně a značku CLAUDIE RESNER je viditelná i skrytá touha po propojení abstraktního ideálu, často uplatněného v podobě geometrie, se smysly, s touhami, dokonce i s efekty a iluzemi. Současná tvorba tak presentuje nejen výtvarná díla, jako jsou malby, plastiky,mate­riály a znaky, ale také napětí mezi nimi, jako architektonické téma interakcí vtahujících nejen umělkyni samotnou, ale i každého pozorovatele díla do stavu vnímání a chápání aktuálních hodnot prostorové představivosti, orientace a tvorby.