Twilight Zone - Time Element

oponentský posudek k habilitaci Ireny Jůzové na Akademii výtvarných umění v Praze (květen 2008), Praha
únor 2007

Autor a scénárista amerického seriálu, který se později stal ikonou angloamerické audiovisuální kultury druhé poloviny minulého století Rod Serling napsal někdy před rokem 1958 povídku-scénář “The Time Element“. Příběh pojednává tom, co by se asi stalo, kdyby se díky možnosti cesty časem kdosi z roku 1958 ocitl někde na Havaji 6. prosince 1941. Tedy náhodou právě den před tím, než japonská letadla napadnou Pearl Harbour? Scénář Serling poslal do produkce televizní stanice CBS, ale rukopis se celkem spolehlivě dostal někam na dno šuplíku v kanceláři. Nakonec se pozdějšímu autoru televizního seriálu „Zóna soumraku“ podařilo vedení stanice přesvědčit o možné popularitě sci-fi seriálu, věnovanému tajemným, nadpřirozeným a neobvyklým jevům a charakterům. Pokaždé osobně pro diváky uváděl každý z příběhů.V nás­ledujících letech vzniklo 156 dílů, ve kterých vystupovali nejoblíbenější američtí herci své doby a v 80. a 90. letech byly natočeny další dvě nové verze a celovečerní filmy, rozhlasové pořady, komixy a screen savery.

USA v té době prosperovalo pod lesklým, zářivým poklopem amerického hospodářského zázraku. Ale tísnivá atmosféra permanentní hrozby jaderného konfliktu mezi velmocemi, prorůstání militarizovaného vědeckého výzkumu do dimenzí každodenního světa i soukromého života, rasové napětí mezi černými Američany a bílou majoritou, pokoušející se za každou cenu udržet status quo, to všechno se pochopitelně odráželo do odkazů a syžetů populární kultury. Většinou v podobě nadsázky, parodie, nebo travestie a dobrodružných narativních konstrukcí pohádkových témat a příběhů. Jedna z nich byla právě Zóna soumraku, (nebo úsvitu?), Marťanská kronika, Fahrenheit 451, nebo například Superman.

Paralelně na druhé straně planety, v pokusném satelitním území Sovětského impéria, kdesi ve střední Evropě, vznikaly podobné příběhy a filmy o hrozbě, moci, zničení lidstva, útoku cizích bytostí z vesmíru, o úzkosti z odlidštěné a přetechnizované civilizaci, která se zdála být přede dveřmi. Každodenní realita, která, podobně (i když nesouměřitelně) u nás, jako v USA – filtrována pomocí cenzury a producentů, se mohla jen nesnadno dostat k divákům ve své režné, syrové, bezprostřední a nemytologizované podobě. Právě nadsázka, komix, fantazie, nebo science fiction byly oblasti, kde bylo snadnější oslovit širší veřejnost, než prostřednictvím experimentální literatury, uměleckého filmu, nebo experimentální hud­by.

Scény z tehdejších televizních a filmových studií byly často dílem mnoha talentovaných a progresivních umělců, podobně jako v titulcích dodnes běží jména později uznávaných spisovatelů vážné literatury. Seriál Twilight Zone se stal nejen klasikou kreativní televizní západní civilizace druhé poloviny 20 století, ale i reservoárem a herbářem dobových traumat a sublimovaných snů euroamerické společnosti konce padesátých a šedesátých let 20. století.

Na rozdíl od béčkové verze scifi, libující si v speciálních efektech, bizarních tvarech a krkolomných zvratů, si, (podobně jako například Doctor Who v Anglii) zachovali tvůrci Zóny pseudodokumentární faktografičnost a zdánlivou pravděpodobnost vykreslených reálií. Tak jen malé pootočení optiky stačí aby vyznění příběhu katapultovalo diváka do říše fantazie.

„Zóna úsvitu“ je název, který si zvolila Irena Jůzová pro jednu ze svých instalací na úsvitu zóny třetího tisíciletí a na jedné z fotografií je přímo CBS série citována v podobě obalu DVD s filmem. Instalace sdílí spolu s kontextuálním dílem podobně ambivalentní polohu, strategii a pozici, jako je tomu u populárního skvostu science-fiction 60.let. Balancuje na hraně mezi realitou a meta-skutečností. Tak jako je tomu u úvodní epizody Zóny úsvitu, je záznamem o průhledu časem a pokusem o scelovaní časových švů mezi minulostí a dneškem.

Funkcionalistické prostředí rodinné vily z 30 minulého století let je zde podrobně dokumentováno objektivem zachycujícím dobu, prožitou neviditelnými obyvateli. Reflektuje ve střídmých obrazech detailů jemným odrazem realitu, která se tak zásadně proměnila uvnitř domu i venku v ulicích.

Zátiší ze sklepa a z kuchyně architektury (v době, kdy vznikala, usilovali její tvůrci o radikální césuru od každého balastu minulosti, o splnění vědeckých představ o ideálním funkčnímu interiéru, redukovaném na dřeň a zbaveném každého osobního, sentimentálního a zbytečného elementu), svědčí po 70 letech o tom, že tento sen byl nevyhnutelnou utopií.

Série fotografií a video sekvencí je jakýmsi portrétem domu v běhu času, průhledem do intimních skulin a vnitřností architektonického stárnoucího organismu, provázeného procesy entropie, sledováním prorůstání vegetace, snapshotů do oken s pokojovými rostlinami, nebo mikrozáměry do útrob chladničky. Zde mi připadá podnětná další intertextuální vazba na televizní sci-fi, tematizující filmová klišé pohledů do prázdných schodišť a chodeb, mající za úkol navozovat napětí a úžení dechu diváka televize.

Tato práce se mi zdá symptomatická pro většinu děl Ireny Jůzové. Pohybuje se lehce napříč různými místnostmi, vytváří průhledy mezi filmem, videem, sochou, environmentem, zvukem a textem. Nástrojem tohoto pohybu je cosi neznámého, nepojmenovatelného, nejistota, desorientace a rozrušení zdánlivých jistot, zaběhnutých schémat a estetických frází. Nevíme kdo jsou obyvatelé neznámého funkcionalistického domu, osvětleného sporým, nahým světlem výbojkové trubice. Je pes stojící kde si na chodbě domu poslem z jiného světa, jako je to u Tarkovského? Nebo jde prostě o náhodu a pes si do záběru jednoduše vstoupil? Podle jakého klíče se stalo soustrojí magnetického tunelu zároveň aparátem na vzpomínky a rezonátorem obrazů vyvolávaných z dětství? Tato a další enigmatičnost Ireniných prací, navozuje domněnku, že jde o cosi jako obraz z většího celku, o kulisy, rekvizity z nějakého příběhu, ke kterému došlo, nebo teprve dochází, nebo dojde zítra.

Irena Jůzová nedává ke svým pracím jednoznačné explikace, ani se nenechává svést k estetizování svých konceptuálních představ a realizací. Nebo jsem ten autorský text prostě nedostal do rukou. V této pozorné autorské zdrženlivosti vidím hlavní kvality jejího díla, stejně jako i v pečlivém frázování a formulování příběhů, které jednotlivé domény naznačují, ale nikdy neilustrují a nechávají dostatek nezodpovězeného, ale také mnoho napovídajícího.

Na základě osobního názoru, který jsem se pokusil ilustrovat na příkladě jedné instalace, doporučuji komisi aby kladně posoudila žádost o habilitační řízení paní Ireny Jůzové.

MgA. Miloš Vojtěchovský
Centrum audiovizuálních studií FAMU