text do katalogu Irena Jůzová Máme je raději než
drahokamy, jsou nám milejší nad zlato
26.11.2010 – 13.02.2011, Galerie moderního umění v Hradci Králové,
říjen 2010
Irena Jůzová od počátku experimentuje s různými materiály a výrazovými prostředky. Spojuje tradiční postupy s novými objevy, neodmítá odkaz minulých generací a snaží se na něj přirozeně navázat. Její vývoj má jasnou logiku, ale není nijak přímočarý. Má určitá odbočení, která souvisejí s autorčiným širokým vzděláním a obohacují její projev. Vychází také z paměti míst, s nimiž jsou nerozlučně spojené určité události. Umělkyně sahá při vyjádření svých představ na jedné straně ke klasické kresbě a na druhé straně k náročným řešením a nejnovějším technickým postupům, přinášejícím překvapivé výrazové možnosti. Často pracuje s nejprogresivnějšími technologiemi, které jí dovolují vnímat svět kolem nás nezvyklým způsobem. Tak dokáže postihnout návaznost mezi různými časovými úseky a rozdílnými druhy prostředí.
Irena Jůzová vychází z principů, z nichž se přirozeně odvíjejí přesně zvolené metody. Zabývá se možnostmi prostoru a jeho proměnami v čase. Vybírá si motivy, které jsou příznačné pro určitá místa. Fotografuje si je, aby si vytvořila „zásobárnu“ pro své projekty. 3D fotoaparát jí například umožňuje jemné posuny, které jí dovolují vytvořit na ploše prostorovou iluzi. Některé z pohledů upravuje na počítači, aby je mohla použít jako východisko pro další práci. Kresby jsou důležitou součástí její tvorby. Stávají se totiž nejen dokladem vývoje jejích myšlenek a nápadů, ale v některých případech i definitivním řešením.
Jůzová se inspiruje také médii, například fotografiemi z novin, které oživují její pohled na současnou skutečnost. Dovolují jí ztvárnit události ve zkratce, vystihnout je co nejpřímějším způsobem. Vzniká tak imaginární koláž z každodenních situací, které s námi souvisejí, ať už k nim dochází kdekoliv na světě. Zabývá se vztahy mezi minulostí a současností, mezi přelomovými okamžiky života, ve kterých se může na základě určitých rozhodnutí zcela měnit jeho směr. Zpracovává i osobní vzpomínky na místa, která pro ni měla význam a na kterých trávila určitý čas. Tak například řazením fotografií tabulek se jmény ulic vznikl až deníkový příběh, do kterého se soustřeďují kratší či delší období jejího života.
Její projekty jsou mnohdy technicky velmi náročné, spojují se v nich různé, někdy zdánlivě neslučitelné postupy. Umělkyně často sahá k monumentálním řešením, zvlášť když chce vyjádřit své představy o naplnění našeho času. Někdy využívá části komplikovaných zařízení z nejrůznějších materiálů, které však přenáší do nových souvislostí. Jde mnohdy o stroje, které mají svou paměť a historii, které samy působí jako živé organismy. Tím dochází ke zvláštnímu napětí mezi různými prostředími, mezi původním praktickým účelem a současným uměleckým užitím. Instalace jsou v některých případech ovládány značně složitými mechanismy. Jůzová v nich připravuje prostředí, kterým diváci procházejí a které v nich navozuje určité pocity. Některé projekty je přímo vyzývají, aby vstoupili do děje, aby se tak stali přirozenou součástí autorčiných záměrů.
Do jejího projevu se promítá také hledání životního stylu, který je spojený se zařízením interiérů a s představami jejich uživatelů. Irena Jůzová vychází z poznatků přírodních věd (biologie, fyziky, …), ale interpretuje je uměleckými prostředky, které dovolují daleko větší svobodu a jejich užití se řídí odlišnými zákonitostmi. Zabývá se i vztahem mezi soukromou a veřejnou sférou, jejichž rozhraní je často velmi křehké. Zajímají ji rozpory mezi skutečností a jejími výklady, které se mohou značně lišit. Při prezentaci různých situací může docházet k úmyslné či neúmyslné desinterpretaci, která souvisí s osobní zkušeností a tím i odlišnými úhly pohledu. Tak lze zkreslit nebo dokonce významně narušit komunikaci, která je přirozeně ovlivněná tím, jak různé situace a události vysvětlujeme.
Irena Jůzová pracuje se vztahem mezi běžným veřejným a galerijním prostorem. Do svých instalací přenáší například zvuky zachycené v prostředí, v němž se každodenně pohybujeme. V některých projektech zase využívá intenzivní světelné záření, které spolu se zvukovými záznamy vyvolává u každého odlišné pocity, působí na lidskou psychiku reagující na pohyb v daném prostoru. Někdy sahá také k součinnosti s dalšími umělci, vytváří společné projekty, ve kterých je podstatné, jakým způsobem se každá z vyhraněných osobností zapojí. Tak se mohou přirozeně doplňovat značně rozdílné projevy, které nakonec vytvářejí působivý celek plný napětí.
Zabývá se vztahem k prostředí, ve kterém žijeme, naším vlivem na svět kolem nás a naopak jeho působením na vývoj společnosti. Přirozeně uplatňuje svou osobitou filozofii, nepodléhá a nepřizpůsobuje se žádným módním směrům, dokáže volit vhodné prostředky k vyjádření svých představ. Její tvorba je odrazem neustálého přemýšlení o vztazích mezi lidmi, o smyslu všeho, co děláme. Každý příběh či děj má své východisko, navazuje na předchozí události. Všechno má svůj důvod, i když třeba na první pohled nepochopitelný. Nic nevzniká bez příčiny, každý proces se odehrává v určitém prostoru, každá situace nastane právě tehdy, když dozraje její čas.
Tvorba Ireny Jůzové má rozmanité polohy, rozbíhá se různými směry, ale vždycky má jasnou koncepci, do níž se promítá přirozený vztah mezi minulostí, současností a budoucností.
Jiří Machalický