Vysílač /retrospektiva/

text k zahájení výstavy Vysílač, Galerie moderního umění v Hradci Králové, 13. 9.2000, září 2000

Zahájení – úvodní slovo

Irena Jůzová (1965) žije a tvoří v Praze, nicméně je hradeckou rodačkou, a proto zde představila průřez své dosavadní tvorby. Irena Jůzová studovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně (1980 – 1984), poté odešla do Prahy, kde se na VŠUP v ateliéru Jana Solpery zabývala dva roky oborem Knižní kultura a písmo. Její touha po volné tvorbě ji však přivedla k zásadnímu rozhodnutí a k přestupu na Akademii výtvarných umění v Praze do grafického ateliéru Ladislava Čepeláka. Dostala se tak přímo do centra dění a časem po revoluci přestupuje do nově vzniklého ateliéru Monumentální tvorby Aleše Veselého. V roce 1994 ukončila studium diplomovou prací a o rok později ve jmenovaném ateliéru působí již jako odborná asistentka. Irena Jůzová získala řadu stipendií, z nichž převážná většina byla spojená s pobytem v zahraničí, účastnila se mnoha kolektivních výstav. Získala v roce 1992 zvláštní cenu na bienále mladých Germinations 7 – Magasin v Grenoblu ve Francii. Prostor, to je první asociace, která se mi při komplexním pohledu na tvorbu Ireny Jůzové zobrazí. Touha vykročit z plochy je již patrná v grafikách a velkoformátových dřevořezech, jež předcházely pozdějším realizacím. Prostor je tu zobrazen prostřednictvím objektu v něm, ale jako by jím byl vytlačován ze svého přirozeného působiště. Vztah prostoru a předmětu je dynamický. V tomto období autorka používá jako materiál letecké papíry, na něž nanáší transparentní ofsetové barvy, jakoby ve snaze zvlétnout, odpoutat se a zprůhlednit prostor.

Zlom nastává v roce 1991, kdy vytvořila svůj první prostorový objekt s názvem Vysílač. Dává tušit mnohé: další práci se světlem, zvukovými médii, ale i zájmem o neviditelné energie a komunikaci prostřednictvím díla s divákem. Snaha uchopit prostor co nejplastičtěji vedla posléze autorku k vytváření celé řady interaktivních objektů a instalací, jež s divákem nebo prostorem komunikovaly přímo. Například Stůl pro dvacet hráčů, Projekt s kamerou nebo trojdílná instalace Místa I., jejíž centrální kabina s halogeny a větrákem byla vystavena i na této výstavě. Autorka chápe prostor jako výzvu a svým uměním nabízený prostor obohacuje, citlivě dotváří, ale i znejisťuje.

Už v samostatné výstavě Podivné hry ve Špálově galerii v Praze (viz. Ateliér č.12/95) proklála vstupní prostor stovkami blyštivých nerezových šavlí a ozvučila místo zesílenou nahrávkou elektrických výbojů pořízenou při demonstraci ve fyzikálním ústavu ČVUT. Divák tak procházel do nitra galerie neviditelným koridorem napětí mezi ostřím obrovských dvoumetrových vějířů z šavlí.Po překonání průchodu branou si divák přečetl dva texty – zarámované xeroxy článků – a byl zcela bez servitků posazen do reality světa, ve kterém žijeme. Svět je drsný a nevyzpytatelný. Autorka tak dala okusit pocit nejistoty, ohrožení, osudové náhody a vědomí věčného tápání lidské bytosti.

Jiný světelný a zvukový projekt Zdánlivé hlasy, vytvořila pro raně gotickou kapli Domu U Kamenného zvonu v rámci Bienále mladého umění Zvon 96 (viz. Ateliér č.4/97), v níž nekončící sekvence nahrávky běžných zvuků z královéhradecké nádražní haly dává pocítit zdařilou konfrontaci prolínání času věků staveb a upozornění, že je snad svět poznatelný skrze hlasy duše.

Snaha včlenit umění do každodennosti se často objevuje v zatím jen kresebných návrzích a projektech. Irena Jůzová umisťuje objekty z industriálních materiálů do veřejných prostor, například do nádražních hal, chodeb budov nebo vstupních prostor, a to tak, aby byly objeveny až po bedlivějším pohledu vnímavějšího diváka. Hranice vnímání přirozeného světa je ve městě již mnohokrát překročena a odcizena. Uměním lze vyzvat k zastavení, zklidnění a dialogu.

Pro Irenu Jůzovou je charakteristická odvaha a opravdová touha poznat svůj díl pravdy. V její tvorbě se mísí ryze přírodní a křehké cítění vnímající ženy s brutální industrií řvoucí kdesi za ilegálně překročenými hranicemi přirozeného světa. Její poslední práce Vše o lásce nebo Stříbrná přilbice jako by stále více volaly po lidském doteku a kontaktu s nimi. Chladná geometrie je oživena prvkem ,,náhody“ a intenzivněji evokuje záměr zlidštění odcizené reality. Objekty se stávají interaktivnější, zároveň však jaksi éteričtější. Je patrné, že ji neuspokojuje manifestovaná hmotná dimenze prostoru, tuší, ví, že existují i další neméně významné roviny. Zájem o neviditelné a nehmatatelné toky a proudy energií, o dění, jež se děje za zhuštěným hmotným rozměrem, jsou dnes hlavním tématem a tvůrčí cestou umělkyně.

Lucie Jandová