Otisk, odlitek, cena a čas v díle Ireny Jůzové

text do katalogu k výstavě Máme je raději než drahokamy, jsou nám milejší nad zlato
26.11.2010 – 13.02.2011, Galerie moderního umění v Hradci Králové, říjen 2010

Jedna z posledních prací Ireny Jůzové je mi obzvlášť blízká. Je to práce zabývající se tématem pomíjivosti a dobové relativity hodnot a hodnotového systému a jeho ocenění. Když jsem totiž poprvé spatřila instalaci s názvem „Jste nám dražší jako drahokamy, máme Vás rádi nad zlato“ nemohla mě nenapadnout souvislost s hollywoodským chodníkem slávy, kde mediálně hýčkané hvězdy zanechávají své otisky, aby se jejich sláva prodloužila alespoň o trvanlivost betonu, ne-li k nesmrtelnosti. Platilo-li v 60. letech minulého století warholovské „Užij svých 15 minut slávy“, na začátku 21. století je snad i čtvrthodinka málo. Otisk do betonu je přeci jen spolehlivější! Instalaci Irena Jůzové „Jste nám dražší jako drahokamy, máme Vás rádi nad zlato“ tvoří desky s povrchem ze stříbřitého brusného prachu, do něhož otiskli části těla umělci, s nimiž se autorka sešla na letošním uměleckém pobytu na mikulovském zámku.

Poskytla jim tím prostor pro otisk, tedy pro zastavení v čase v době doby, kdy je výtvarné umění vytlačeno na okraj zájmu většinové společnosti palcovými titulky titulních novinových stránek. Společnost jakoby přestala výtvarné umění potřebovat. Je to chyba společnosti? Myslím, že to nemá cenu hodnotit. Jisté však je, že řemeslník se na vkus svého okolí ohlížet musí. Od umělce se očekává, že tak činit nebude. Že svým vnímáním a uměním dá zprávu svému okolí o tom, co ostatní nemohou, nestačí nebo nechtějí vidět. Dostat se na výsluní mediálního zájmu však znamená stát se zručným řemeslníkem a svá díla šikovně nabídnout.

V době informační exploze však upoutají pozornost pouze věci vymykající se všednosti. Ostatně, i masová média žijí z odchylek od normy. Dočtete se o tom, kdo kradl, zabil, ztratil se, havaroval, znásilnil, popř. zachránil se, dopadl, zázrakem přežil. O tom, že někdo žije klidný život, ve kterém si nepřestává klást otázky, noviny nepíší.

Ostatně, není to ani jejich funkce. Od reflexe všedního života je tu právě umění. Jenže to, co dnešním lidem chybí, je právě čas. Čas na knihu, na vnímání uměleckého díla. Doba je klipovitá a rozpadlá na střípky, čas se jakoby zahustil a nepropadne jím víc než záblesk. Novinová stránka místo literatury. Nebo otisk. Otisk, jenž se z nedostatku času snaží vytěžit věčnost.

Součástí instalace „Jste nám dražší jako drahokamy, máme Vás rádi nad zlato“, je i černý nenápadný objekt na stěně s plastickým nápisem Užij svůj čas. Jako skrytý metronom varuje před pomíjivostí. Vše, co je složené, je pomíjivé. Každý otisk, i ten betonový, se jednou rozdrolí. Stejně tak jako každý odlitek.

To se už dotýkám instalace Kolekce Série, díla, s nímž Irena Jůzová reprezentovala Českou republiku na 52. bienále v Benátkách. Byl to lukoprenový odlitek její vlastní kůže vystavěný v maketě luxusního butiku. Téma hodnoty a její relativity zde bylo již předznamenáno a jednoznačně určeno: zvýšil by umělec hodnotu svého díla, kdyby svou kůži nabízel v drahém butiku? Zaujal by tím dostatečně? Určuje hodnotu díla zájem veřejnosti, médií, odborníků? Odvíjí se cena od hodnoty? Nebo ji definuje čas?

A nebo jinak: obstojí umělec svlečený z kůže ve světě, kde bon ton určují značkové butiky? Rozpor hodnoty a ocenění výtvarného díla se posledních několik let dostává do popředí zájmu autorky. Hodnota a cena není totéž ani v ekonomice, ani ve výtvarném umění, natož pak v životě. Cenit si můžeme čehokoli, co nemá takřka žádnou hodnotu a nebo ji má jen pro nás. Naopak to, co hodnotu má, může být pro mnohé bezcenné.

Přeji Ireně Jůzové, aby se v jejím díle i životě hodnoty a ceny prolnuly na těch nejvyšších příčkách. Zaslouží si to.

Lucie Jandová

Mgr. Lucie Jandová (1967) spisovatelka, redaktorka